A takhle to všechno začalo…

V únoru 1991 ve svých jedenadvaceti letech jsem si otevřela kadeřnictví.

Do té doby jsem pracovala jako kadeřnice ve velkém a vyhlášeném kadeřnictví v Praze na Národní třídě. Dodnes si pamatuji slavnou klientelu, která ho navštěvovala. A své starší kolegyně, profesionálky v oboru, od kterých jsem se učila, jak stříhat, česat, organizovat si čas se zákaznicí, tak také jak to chodí v životě, který kluk za to stojí a se kterým nemarnit čas:-) A jak se postavit ráno v 6 hodin za křeslo po noci na diskotéce a působit profesionálně. Škola mého řemesla, ale i života. Dokonalá.

Dům, ve kterém bylo kadeřnictví, restituovala po Sametové revoluci původní majitelka, kadeřnictví dostalo výpověď a my si museli najít nová místa. Smutný konec jedné úžasné éry. Ale začátek něčeho, co jsem tenkrát ještě nedokázala odhadnout a ocenit. Bylo nám všem smutno. Atmosféra toho úžasného místa a kolektivu byla nádherná.

Ale ano, přesný důkaz toho, že když něco končí a nám se nechce loučit, určitě něco nového, mnohdy mnohem lepšího začíná.

A já věděla, že moje šance je tady. Cítila jsem jasně, že si chci zkusit podnikání. Euforie po Sametové revoluci mi nahrávala. Otevření vlastního kadeřnictví bylo lákavé, nové, v té době naprosto neprobádané území. A tolik vzrušující představa. Majitelka kadeřnictví. Bylo mi 20 let. Ten pocit si pamatuji dodnes.

Na plavečák v Praze Podolí jsem chodila jako dítě často. Bylo to blízko našeho domova a pracovala tam babička jako šatnářka. V dětství jsem tam strávila nespočet odpolední po škole a víkendů. A viděla, kolik lidí denně proudí touhle úžasnou, architektonicky oceňovanou stavbou z půlky 60. let ve tvaru vlny.

A tehdy, pár měsíců po revoluci, v době té neskutečné euforie moje cesta směřovala zrovna sem.

Představila jsme si nespočet lidí, kteří chtějí po plavání odejít do práce s upravenou hlavou, novým střihem či melírem. Nápad byl na světě a plavečák místo jasné volby. Tisíce lidí plavečák v Podolí milují a navštěvují. A já se k nim vždy počítala a počítám.

Věděla jsem, že o zákazníky bude postaráno. Svému řemeslu jsem věřila.

Zbývalo přesvědčit ředitele bazénu, aby podpořil můj nápad. A tehdejšího ředitele nejen že nebylo třeba přesvědčovat, on se pro můj nápad nadchnul, ihned se mnou vyrazil do chodby, tehdejších kancelářských prostor, vybral jednu z kanceláří a nabídl mi ji k pronájmu. Nikdy nezapomenu na podporu, děkuji, pane ing. Macku.

Zbývalo vyřešit finance. Úspory nebyly. Česká spořitelna a úvěr s úrokem. Jiná cesta nebyla. Necítila jsem velké riziko. Věděla jsem, že i když by kadeřnictví nefungovalo, na splátky "vystříhám sama, i kdybych měla stříhat doma. Což jsem ostatně v mezidobí budování kadeřnictví v Podolí provozovala.

Větší risk jsem však cítila už za rok. Kadeřnictví fungovalo od prvního dne. Lidé byli zvědaví a nadšení z myšlenky kadeřnictví na plavečáku. Klientela byla vytvořena během pár měsíců. A rychle se zvětšovala.

Za rok jsem se rozhodla najmout další prostor a otevřít pánské kadeřnictví a pedikúru. To už však obnášelo větší investici. A další "nezajištěný" úvěr nepřicházel v úvahu. Nezbývalo než požádat rodiče o důvěru. A té se mi dostalo.

Bance jsem zastavila chalupu svých rodičů a půjčila si další peníze. Byl to jediný majetek našich, ale šli do toho se mnou. Bez nich bych to nedokázala.

Půjčuji si v bance 150 000. Zvláštní, necítila jsem stres. Věřila jsem, že to, co dělám, má smysl a že to zvládnu.

Prostor, který mi tentokrát ředitel plaveckého stadionu nabídl, se musel přepažit od ostatních prostor. Místnost bylo potřeba vybudovat komplet v nevyužívané chodbě. Objednala jsem výlohu, vystavěly se stěny, nakoupilo vybavení pro pánské kadeřnictví a pedikúru a během pár týdnů se otevíralo.

A zároveň se začalo v kadeřnictví prodávat to, co si návštěvníci plavečáku zapomněli, když šli plavat. Šampony, hřebeny, gumičky do vlasů, ručníky, později i plavky.

A to se brzy začalo vymykat mým možnostem. Stříhat a zároveň obsluhovat zákazníka, který si zapomněl mýdlo či ručník? Nešlo to. Zájemců byla spousta.

A tak jedem dál… nápad na otevření obchodu se tímto vývojem nabídl sám. Jen prostory v budově plavečáku ubývají. Nabídnut je nám malinký prostor - velikosti mini stánku - zato přímo v hale, naproti vchodu do plaveckého stadionu. Bez váhání bereme a do firmy vstupuje moje maminka se společným vkladem na prvotní zakoupení zboží za 70000 Kč, začínáme.  Velký prachy v roce 1992. Ale nové nadšení a splněný sen mojí maminky. Po letech života v komunismu a nemožnosti vlastnit majetek či podnikat - vlastní krámek.

A necelý rok po otevření dámského kadeřnictví, poté pánského a pedikúry otevíráme náš první obchod.

Obchod zní "honosně". Prostůrek cca 2x1,5metru. Spíše takové prodejní okýnko. Prodáváme šampony, hřebeny, ručníky a postupně pár modelů plavek, které si zákazníci mohu vyzkoušet na WC.

Nepředstavitelné ještě před pár lety se mění ve skutečnost. Střídáme se při prodeji a brzy zaměstnáváme první paní prodavačku. Já k tomu provozuji paralelně kadeřnictví. Maminka prodává naplno. Opět sbíráme zkušenosti, jedeme ve velkém tempu a nadšení, ale učíme se též, jak se vypořádat se spoustou nových situací. Včetně nepoctivosti.

Zkušenost obchodu vykradeného naší prodavačkou a posléze s policistou, který uvěřil její verzi a nás označil za lhářky, které "nebohou" prodavačku okradly, se mi bude před očima odehrávat zřejmě do konce života. Šok, ve kterém se člověk nedokáže adekvátně bránit a kdy se jen s hořkostí smiřuje s policejním vyrozuměním, že osoba, na kterou jsme podaly trestní oznámení, opustila Českou republiku a vyšetřování se odkládá. Odloženo dodnes.

Zaměstnávat lidi se stalo s otevřením kadeřnictví další naprosto novou zkušeností. Sama bych to časově nezvládla, práce bylo dost. Naivně jsem si myslela, že každý do toho půjde se stejným nadšením. A že když ne s nadšením, tak přeci lidé budou respektovat, že jsem šéfová:-) a to, kolik mně je let, přeci nikoho nemusí zajímat:-).

A že přeci lidé si budou vážit toho, že pracují v přátelském prostředí, mají o klientelu postaráno, vydělají si slušné peníze, což sami ovlivní tím, jak a kolik pracují. No a tak jsem začínala první roky s velkým entuziasmem, ale taky s obrovským pracovním nasazením a sem tam i s nějakou tou ''lekcí''.

Například zkušené kadeřnici s třicetiletou praxí přeci nebude nějaký "bažant" vyprávět, že si má po sobě zamést vlasy a že se má na zákaznice víc usmívat. A už vůbec, že to poslední ostříhání trochu odflákla a že se té paní měla alespoň omluvit a nabídnout nápravu. 

Jinou "zkušenější" zase přeci nemůžu poučovat o dochvilnosti v případě pozdních příchodů, a že třetí výmluvu na zaseknutí ve výtahu či výluku tramvají v jednom týdnu už neobhájí. A další přeci nemůžu kontrolovat, zda odvádí tržby od všech zákaznic. Přece "si musíme důvěřovat." Ano, jistě, ale… Důvěřuj, ale prověřuj v praxi. Děkuji za tyto počáteční lekce. Bez nich bych dnes nebyla tam, kde jsem, a možná ještě teď důvěřovala a tiše se dívala, jak si někteří bezostyšně přilepšují a za zády se mi smějí.

Přes týden dvanáctky, volný víkend jednou za 14 dní. Navíc jsem si dodělávala dálkově maturitu. Učila jsem se, jak dělat mzdy a účetnictví. Naštěstí jsem brzy pochopila, že tohle není moje parketa, a tak vyhodnotila, že si mohu, musím dovolit účetní.

Ano, postupem času, během prvních pár let jsem sestavila tým snů. Holky podobné krevní skupiny, pracovité, milé, poctivé, nadšené a šikovné.

Úžasná doba, spousta euforie, nových zkušeností a přátelství. Jsem vděčná, mnohá přátelství trvají dodnes.

Zkušeností z počátků otevření firmy by se dalo popsat nespočet. A dnes už se mnohým směju a z mnohých čerpám. Bez nich bych byla někde jinde a někdo jiný.

Děkuji všem, kdo byli na mé cestě, ať již v začátku nebo "cestou“, anebo jsou zde dodnes.